Standard Amerického pitbulteriéra

Osnovy pro standardizaci

      Standard každého zvířete by měl vycházet a odrážet jeho využití. Toto specifické zvíře bylo vyšlechtěno pro soutěžení v boji, proto aby vítězilo. Tím čím je, jej (ať si to někteří uvědomují, či nikoli) udělali zápasníci se psy. Ti jej vylepšovali a pokud by měli odejít ze scény, odejde i pravý pitbul.

      Podkladem pro tvorbu standardu většiny dnešních moderních plemen je (byla) zpravidla subjektivní představa o vzhledu lidí, kteří rasu nikdy nepoužívali k účelu, pro který byla vyšlechtěna. Berou v potaz pouze vizuální efekt exteriéru a většinou se snaží dané plemeno pokud možno co nejvýrazněji odlišit od ostatních. Důsledkem jsou někdy až patologické, nepřirozené změny např. kostry apod., mající za následek zdravotní problémy psa.

      Standard pitbula je jiný. Je to skutečně pracovní plemeno, ne pouhý manekýn. Má dokázat vítězit v boji, je proto správné a přirozené, že se setkáváme s otázkou, co je potřebné pro jeho výhru.

      Co pomáhá psovi vyhrát? Dobří znalci této rasy se shodují, že to jsou:

- STATEČNOST (game)
- VYTRVALOST
- SCHOPNOST ZÁPASIT
- SCHOPNOST KOUSAT
- AGRESIVITA


      Pouze jedna z těchto vlastností - zápasnická schopnost má však přímou souvislost se standardem, je ovlivňována stavbou těla.
      Vytrvalost může být částečně stavbou těla ovlivněna. Mnohem výrazněji ji však ovlivňuje vrozený kardiovaskulární a cévní systém, které nelze vizuálním hodnocením rozpoznat.

      Veřejnost a někteří nováčci či lidé s nedostatečnou zkušeností se domnívají, že velikost a tvar hlavy určují sílu skusu. Není to pravda, mnoho jiných faktorů se na této schopnosti podílejí daleko výrazněji. Pitbul je pes především svým srdcem, ne svaly!

      Právě toto je důvod, proč se APBT tolik liší v některých znacích - hlava, uši, zbarvení srsti, velikost. Nic z tohoto se totiž nepodílí na jeho úspěchu.

      Jak tedy vlastně vznikl standard pitbula? Několik expertů na tutu rasu analyzovalo fyzickou charakteristiku špičkových vítězů mezi psími zápasníky (CH. a GRCH.) snažíc se najít shodné exteriérové znaky a z této analýzy vznikl služební standard, který v r. 1976 oficiálně uznala ADBA (American Dog Breedes Association). Tento Vám nyní předkládám, doplněný o komentář.

- Marek Zahornadský-



STANDARD

Celkový vzhled

      Ideálně by měl být profil psa kvadratický. To znamená, stejně dlouhý od ramen po špičku kyčle, jako vysoký od země, po vrch ramene. Takový pes bude stát pevně a bude mít na svou váhu maximálně hybné ústrojí. Při normálním postoji s hlezny mírně vzadu na úrovní kyčlí bude základna psa (umístění nohou) trochu delší než jeho výška. Proto by měl každý při prohlížení brát v úvahu ramena a kyčle a nenechat se zmást tím, jak pes stojí. Velmi důležitý je poměr výšky a váhy. Obvykle zápasili pse ve zhruba stejné váhové kategorii a proto měli větší šanci psi, kteří byli vyšší. Proto podsadití psi s dlouhým tělem, těžkými rameny a tlustýma nohama obvykle prohrávají s vyššími statnějšími protivníky. Příroda obvykle obdaří vysokého, statného psa dost dlouhým krkem, což je obrovská výhoda. Umožňuje mu dosáhnout na kolenní kloub, když ho protivník drží za přední nohu, protivníka s kratším krkem kousnout do ucha a tak si ho udržet v odstupu nebo sám dosáhnout na hruď protivníka, který se jej snaží udržet od těla. Krk by měl být hodně svalnatý, až po spodek lebky.


Zadní část psa

      Je to motor všech čtyřnohých zvířat! Zde vzniká až osmdesát procent jeho síly. Nejdůležitější je dlouhá šikmá kyčel. Svou délkou bývá hybnou silou stehenní kosti. Dlouhé kyčle způsobují efekt kulatých zad.

      Kyčel má být široká. Široké kyčle nesou široké slabiny a poskytují velkou plochu pro připojení hýžďových svalů a stehenních bicepsů, největších motorů této lokomotivy.

      Stehenní kost by měla být kratší než holenní. Tzn., že kolenní kloub bude v horní třetině zadní nohy. Psi s koleny nízko nejsou ničím neobvyklým. Jsou většinou působivě svalnatí díky větším stehenním bicepsům, ale jsou překvapivě slabí a pomalí na zadní nohy, neboť hybná síla je zmenšená dlouhými stehny. Krátké stehno a dlouhá holeň obvykle znamenají správně zakřivené holenní ohbí, což znamená taky správně ohnuté hlezno. To poslední je velmi důležitý aspekt pro schopnost zápasit. Když je pes tažen dozadu, musí při ovládání svého pohybu spoléhat na přirozenou pružnost dobře zakřivených hlezen a kolen. Psi s rovným hleznem "se dvěma klouby" (např. DIBO) zápasí dobře, dokud jsou zapřeni. Jakmile však začnou být tlačeni, zadní část těla se rychle unaví a psi dříve ztratí svoji schopnost boje.


Přední část těla

      Pes by měl mít hluboký hrudní koš, vypouklý nahoře a dole se zužující. Lepší je hrudník hluboký a eliptický, téměř úzký, než okrouhlý, sudovitý hrudník. Uvnitř hrudního koše jsou plíce, což nejsou žádné skladovací nádrže, ale výkonné pumpy se žebry jako písty. Jejich účinnost je závislá na rozdílu v objemu při stažení a roztažení. Pes se sudovitým hrudníkem musí nést svou výšku, větší váhu a má vzduchovou pumpu s krátkým zdvihem. Aby dostal stejné množství vzduchu, musí se vícekrát nadechnout. Naopak hluboký hrudní koš poskytuje víc prostoru pro velké plíce.

      Ramena by měla být trochu širší než hrudní koš v místě osmého žebra. Příliš úzká ramena nepodpoří dostatečně muskulaturu, ale příliš široká zase psa zpomalují a navíc zbytečně zvyšují váhu. Lopatka by měla být skloněna k zemi pod úhlem 45 stupňů nebo méně a měla by být široká a plochá. Pažní kost by měla vést v odpovídajícím úhlu opačným směrem, a měla by být dost dlouhá, aby loket byl až pod spodkem hrudního koše. Lokty by měly ležet zpříma, pažní kost vést skoro rovnoběžně s páteří - ne s lokty ven, což by vytvářelo široký postoj, jaký má Anglický buldok. Takový typ ramene je zranitelnější, dá se snadněji vykloubit nebo zlovit. Předloktí by mělo být o něco delší než paže a mělo by být těžké a pevné - téměř dvojnásobek tloušťky nartové kosti v hleznu. Přední nohy a ramena musí být schopné vydržet strašlivý nápor a váha zde může být užitečná.

      Vztah mezi předníma nohama a zadkem těla bude na první pohled vypadat tak, že předek je těžký a zadek křehký. Je to způsobeno tím, že u atletického psa jsou nartové kosti, hlezno a spodní část holeně lehké a pružné. Přední nohy jsou těžké a vypadají pevně. Člověk, který má zkušenosti s buldogy si všimne širokých kyčli, slabina a mocných stehen, která dělají zadní část nejsvalnatější.


Hlava

      U pitbulů se liší více než kterákoli jiná část těla pravděpodobně proto, že její stavba má nejmenší vliv na to, jestli pes vyhraje nebo prohraje. Jsou tady určitě znaky ideální hlavy, které mohou být výhodou.

      Příliš velká hlava jednoduše nese větší váhu a zvyšuje šance v boji s větším psem. Příliš malá hlava je snadno napadnutelná psem na čenichu. U jinak souměrného psa má hlava asi dvě třetiny šířky ramen a v jejích lících je o 25% širší než krk těsně pod lebkou.

      Z místa, kde se stýká čelo a čenich, by mělo být stejně daleko na zadní stěnu hlavy jako na špičku čenichu. Můstek čenichu by měl být dobře vyvinut, což dělá oblast přímo pod očima značně širší než je hlava v úrovni uší. Důležitá je hloubka od vrchu hlavy po spodek čelisti. Čelist zavírá spánkový sval, který vyvíjí tlak na kruhový výběžek. Čím je hlava v tomto místě hlubší (tj. mezi jařmovým obloukem a kostním výběžkem vespod čelisti, tím pravděpodobněji bude mít pes větší hybnou sílu pro stisk čelistí a pro udržení sevřených čelistí. Rovný čenich (tvarem připomínající krabičku) a dobře vyvinutá dolní čelist nemají nic společného s kousací silou, ale vydrží tvrdší útoky. Psi s velkými pysky se do nich často koušou, což je velká nevýhoda.

      Zuby by se měly vpředu setkávat, ale důležitější je, aby špičáky nebo tesáky přiléhaly těsně k sobě, horní za spodní, při zavřené tlamě. Tesáky by měly být u dásně široké a na konci zašpičatělé, zdravé, neporušené a v plném počtu.

      Oko má být při pohledu zepředu eliptické, při pohledu z boku trojúhelníkové, malé a hluboko nasazené.

      Taková hlava je označována jako klínovitého tvaru. Působí tak při pohledu shora nebo z boku, při pohledu ze předu je kulatá.


Kůže

      Kůže by měla být tlustá a volná, ale ne v záhybech. Měla by těsně přiléhat k k tělu s výjimkou krku a hrudníku. Zde by měla kůže vytvářet vertikální záhyby dokonce i u psů v dobré kondici.


Ocas

      Na ocasu je nejdůležitější umístění. Měl by být nízko, začínat těsně nad kyčelním výběžkem. Měl by být tlustý u kořene a zužovat se ke konci, při klidu by měl viset dolů asi jako páka pumpy.


Tlapy

      Malé vysoko umístěné na spěnkách. Chůze psa by měla být lehká a pružná.


Svaly

      Svaly by měly být dlouhé a napojovat se na kost co nejdál od kloubu. Představte si kosti jako páky s klouby jako opěrnými body a svaly jako zdroje síly. Síla, kterou působí ma na páku je tím efektivnější, čím dále od opěrného bodu působí. Psi s krátkými svaly vypadají velmi impozantně, ale nejsou atleti. Hodnota síly svalu spočívá ve schopnosti smrštění. Čím větší je rozdíl mezi stavem uvolnění a stažení, tím větší je síla.


Srst

      Může být jakékoliv barvy nebo kombinace barev. Měla by být krátká a ježatá. Lesk srsti obvykle odráží zdraví psa a pro atletického APBT je důležitý.


      APBT je především všestranný atlet. Jeho tělo se vyznačuje rychlostí, silou a vytrvalostí. Musí být po všech stránkách vyvážený. Příliš mnoho jednoho jej ochuzuje o něco druhého. Není to bytost vytvořena podle estétů. Ve své podobě je vítěz . . . . . . něco nádherného.